Zdendův blog

A je to tady. Stovky, možná i tisíce výkladních skříní lákají na letošní „Dny Marianne“, pouze 11. a 12.9.2010 a tentokráte již jako 10. ročník! Stačí si koupit naprosto stupidní časopis Marianne za cca 60 Kč, ve které je jen jedna jediná použitelná věc – sešitek se slevovými kupony. A začne se vám točit hlava, protože všichni zúčastnění prodejci nabízejí slevy 20%-60%. Tak proč toho nevyužít a nekoupit si něco, co by si člověk za plnou cenu nekoupil. A nebo by si to vůbec nekoupil, ale přeci když je ta tu sleva, tak proč ne?

Přemýšlím, jak strávit víkend. Zda v Lanškrouně, kde se koná tradiční dálkový pochod Lanškrounská kopa, který jsem absolvoval nesčetněkrát, už jako malý klučina, kde jsou velké celoměstské slavnosti, s večerním koncertem MIG 21 a ohňostrojem a v neděli pouť na nedaleké Mariánské hoře, a nebo konzumně chodit po obchodech a večer si jít zaběhat Noční běh Prahou, pořádaný PIM?
Zvědavost nad tím, zda a jak bych uběhl Tesco Grand Prix, ale zvítězily na plné čáře a bylo rozhodnuto.

Sobotní poledne
Vydávám se do víru shoppingu, vybaven knížečkou se slevami. Proč je ale v obchodních centrech tak narváno? Proč všichni nosí divné červené plátěné tašky „Dny Marianne“? Proč se stojí fronty na zkoušecí kabinky v obchodech, kde je většinou jen převaha prodavačů? Proč všichni před pokladnami stříhají podivné kupony a tetelí se radostí z ušetřených peněz? Začínám přemýšlet, zda má cenu hrát taky tuto hru. No zkusil jsem to. Poprvé a asi i naposled. Ale když už jsem se do toho dal, tak něco koupit musím. Výsledek: dvě věci a ušetřeno rovných 800 Kč. Nu což, aspoň kvůli té slevě to stálo za to .

Sobota, 17:00
Zjišťuju, že kvůli Marienne mánii jsem vlastně neměl ani oběd, mám hlad a celý den jsem nepil. Oj oj, to není dobrý před večerním závodem. Jídlo se snažím dohnat v osvědčené  bohnické čínské restauraci An Dong oblíbeným „ohiňským masem“ – je tu riziko, že se z toho při běhu poseru, ale risk je zisk . Tlačím do sebe spoustu nealko  tekutin, oblékám se do sportovního a razím na Staromák závodit.

Sobota večer
Zde se nebudu rozepisovat o skvělém večerním závodě, protože si o něm do detailu můžete přečíst na jiném místě mého blogu.

Neděle, 13:40
Neděle se přeci jen tak neproleží a tak vyjíždím poprvé na své Dandy silničce z Troji po Praze a jsem zvědav, jaký to bude rozdíl, porovnávaje s mým MTB Scott. A rozdíl to teda je! U  Podolské vodárny se potkávám s CykloPETRem a jedeme se jen tak projet, dát nějakých 40km. Nikdo z dalších účastníků sobotního běhu na nedělní vyjížďku nechtěl slyšet… Docela to frčí a když se mně Péťa u Zbraslavi ptá, který bych chtěl dnes dát kopec, zda Zvole, nebo Točnou, tak ještě nadšen a pln energie z nočního běhu rychle a téměř bez rozmyslu odpovídám „Oba dva“. Za chvíli trošku lituji, ale co jednu já řeknu, nelze vzít zpět . A dali jsme opravdu oba kopce. A nejlepší na tom bylo, že jsem dal osobák jak na Točnou (8:19), tak na Zvole (11:41)! Pravda, je to tím, že to bylo na silničce a ne na horáku, ale opravdu mne to potěšilo! Vyjížďka neměla chybu – tempo bylo slušné, alespoň tedy na mne, Péťa to měl nejspíš na relax, ale to by musel zhodnotit on sám…. Trasa GPS, pěkné grafíky a čísla z vyjížďky jsou pro zájemce zde.

Neděle, 16:30
Ještě není všemu konec. Kolo dočasně parkuji u Péti na koleji a zatímco on jede Alexovi vrátit jeho MTB Rock Machine, já si jdu do blízkého Podolí zaplavat 1 500 m. Tady se o nějakém měření nevyjadřuji, protože plavání, ačkoli ze všech disciplín dělám nejdéle, dělám nejhůře…. Co myslíte, měl bych s tím něco dělat? Moc se mi osobně nechce…

Neděle, 20:30
Už jsem se vrátil po tmě na kole domů a hodnotím, zda bylo dobře, že jsem podniknul ten Marianne víkend s triatlonskými sportovními disciplínami. Určitě to bylo dobře.

Kdy jindy bych dal své tři osobní rekordy za dva dny, jeden v běhu a dva na kole, prožil sportem nabitý víkend s fajn lidmi a ještě shopoval a ušetřil peněžence 800 Kč?

*** Sdílet na Facebooku ***

Je tomu asi tak 15 let, co jsem si po letech ježdění na unifikovaném socialistickém  Favoritu nechal postavit svoji první silničku. Měl jsem tehdy okolo sebe spoustu nadšenců do cyklistiky. A taky „bláznů“, co jim nebylo zatěžko ráno sednout na kolo a večer po 240km jízdy v děsným počasí a protivětru po celou cestu už sedět na Slovensku „Pod Orechom“ a popíjet jedno český točený pifko za druhým, aby po 2 dnech aktivní relaxace opět sedli na kola a ještě mírně „pod vlivem“ absolvovali oněch 240km zpět domů…. Hned na začátku ale upozorňuji, že já na kole takovou štreku v životě nejel a taky bych to nikdy ani neujel. S největší pravděpodobností bych skončil mrtev ve škarpě na moravsko-slovenském pomezí, pokud bych tam vůbec dojel. Já se tam vždy dopravoval vlakem. Tak to mi tihle kamarádi pomohli  si nechat moji silničku postavit. V té době ještě bez moderního Dual-Control řazení, ale i tak za cenu, dvojnásobně přesahující můj první rozpočet na kolo. Slušný rám od Forta a plné osazení Shimano 105, to byl můj silniční šíp.

Od té doby uplynulo už možná 15 let a já zjistil, že na tom kole jsem za celou dobu nevyměnil ani řetěz a o pravidelné údržbě si to kolo (chudák) mohlo nechat jen zdát. Pravda, moc jsem toho na něm za tu dobu taky nenajezdil. Vloni jsem si ale do Prahy koupil MTB Scott (přeci jen logika věci říká: MTB patří do města a silnička na hory, nebo snad ne?), připletl jsem se do bandy zvoucí se Biketour a vše okolo MTB mne doslova vtáhlo. Nyní si Péťa a Aleš z Biketouru nechali postavit super full carbon silničky. Abych se před nima za tu svoji nemusel stydět, požádal jsem svého kamaráda Dandyho (od kterého i jejich obě silničky pochází), aby mi mého letitého „Trabanta“ přestavěl na „Ferrari“. On, hledíc na toho stařečka, ho chtěl nejprve sešrotovat, ale zželelo se mu mé osoby a ponechal rám (který přestříkal a téměř navždy tam zvěčnil svoji firmu) a vlastní kola. Na zbytek posadil sadu Shimano Tiagra (nepleťte si to s Viagrou, i když jistá forma vzrušení se objeví i při jízdě na Tiagře) a řekl: „hrej si, tu máš kohouta“. A já si řekl, že svoji první delší cestu podniknu do nedalekého polského vnitrozemí (ostatně tak tomu bylo i před těmi 15 lety, ale tehdy jsem to otočil o 20km dříve než teď). Vybaven informacemi o počasí z internetu (věříce v to, že www.Medard-Online.cz nebude lhát jako vždycky lže), litrem pitiva v pohledném černém bidonu Isostar a 4 tyčinkami Corny Big se vydal na cestu.

Cesta přes kopečky okraje Orlických hor byla hračkou – byl jsem pln energie a nadšení. První moje zastávka byla na státní hranici. Zde zbyl pouze objekt po celnici, na kterou mám několik vzpomínek z dětství. Např. jak nás mamka v srpnu oblékala do několika vrstev triček a teplých svetrů, která se neměla objevit v tzv. „Celním a devizovém prohlášení“. A nebo jak nám celníci našli 250g másla, které se nesmělo převážet za hranice a tak jsme na odstavném pruhu jedli chleby s dvoucentimetrovou vrstvou másla – „přeco to tu nevyhodíme“ mi zvoní v uších ještě teď . A ještě teď mi je špatně, když si na to vzpomenu . Ale zpátky k tématu – budova samozřejmě s příchodem Schengenu osiřela, silnice byla narovnána a z toho napětí, zda nás pasovka a celníci pustí ven, nebo ne, zůstala jen vzpomínka. Vyfotil jsem si Dandyho u první polské cedule a nasedl – ať tam jsem do oběda!

V Polsku jsem už zase několik let nebyl, tak jsem byl pln očekávání, jak se tato země za ty roky v EU a NATO změnila. Ale musím říct, že je to pořád to staré Polsko – krávy pasoucí se po lukách, na jedné straně příšerně ošuntělé baráky se záplatovanými a opadalými fasádami (v lepším případě s křiklavými barvami omítek) a na druhé straně honosné vilky. K tomu spousta satelitních parabol. A taky všudypřítomný smrad z podivného benzínu spalovaného v poměrně starém autoparku. Utahaní lidé středního a staršího věku…. Ale jinak mám Polsko vcelku rád. Za tu dobu se ale určitě zlepšila kvalita silnic. Až na ty příšerné kostky, co vedou přes celé Międzylesie. To je opravdu zcela „ideální“ pro silniční kolo – málem mně tam z mého Dandyho vypadaly všechny dráty a já byl vyklepaný jak z Power Plate.

Cesta po území Polska proběhla bez problémů. Když jsem se blížil k městu Bystrzyca Kłodzka, které jsem si vytyčil jako nejzazší bod cesty (před 15 lety jsem dojel na své nové silničce právě sem), řekl jsem si stejně jako Forrest Gump, že když už jsem tady, proč nezajet až do Kłodzka. Kłodzko je přeci za rohem. A proč ne, sil a elánu bylo stále dost a ačkoli bylo zataženo, nevypadalo to na déšť (a Medard déšť na sobotu neprorokoval). Po čistém čase jízdy 2:25, což bylo o cca 30 minut dříve, než jsem původně předpokládal, jsem zastavil u značky Kłodzko a pořídil fotodůkaz (ve Photoshopu to vyrobit neumím). Musel jsem ale přejet celé město až na jeho konec, abych „zaokrouhlil“ (mnozí ví, o čem mluvím) na rovných 70km. Ve městě byla jakási uzavírka a tak všude stály kolony aut a já už se dusil tím všudypřítomným smradem z aut. Přitom se mi nebezpečně snižovala moje pracně dosažená průměrná rychlost.

Co se týče města, ruku na srdce, za ta léta se nezměnilo. Pokud pominu poměrně pěkné centrum a zajímavou tvrz nad městem, tak je to jen špína s nevábnými domy. Do Kłodzka jsme vždy jezdili na trhy. Horní velká krytá tržnice už ale neexistuje (stalo se z ní obchodní centrum) a na té dolní se zastavil čas, jen ty klobásy a přeplněné uličky plné Čechů, rvoucí se o levné zboží (které bylo lepší než od Vietnamců), nějak chyběly. Tak jsem tam koupil karamely, proslavené polské Krowki, jako „Důkaz místo slibů“. Ale jen 250g, větší balení bych asi musel těch 70km vézt v zubech .

Cesta zpět ale nebyla tak jednoduchá. Čekal jsem, že se budu blížit domů a půjde to hladce. Ale ouha. Hned 10 km za Kłodzkem se dostavil pěkný protivítr a hlavně mi tedy hustě ztěžkly nohy. Prostě tělu došly cukry. Ty 4 tyčinky Corny Big, co jsem do sebe do toho okamžiku narval, už byly dávno spáleny. Celých 40km jsem se trápil. V jednu chvíli jsem už musel zastavit a na 5 minut si lehl do příkopu, abych nabral nějakou energii. V tu chvíli jsem byl ale moc rád, že jedu sám a že se mnou není nikdo z Biketouru, protože tu ostudu bych prostě nepřežil . Spíše bych vůbec nezastavil. Jiné varianty než dojet ale nebylo, dojet jsem musel (ale hlavně chtěl). A taky mně přišlo, že pořád jedu do kopce. A taky že jo. Směrem k hranicím jsou to malé houpáčky a jinak stále mírně se zvedající rovinka, o čemž mne neustále přesvědčoval i můj GPS cyklocomputer Garmin Edge 705, o které jsem si v tu chvíli myslel, že je asi rozbitý. Vysvobozením pro mne byl až otevřený obchod v Lichkově na našem území. Hodil jsem do sebe plátkovaný Eidam, 2 celozrnné rohlíky a Kofolu a nabral forsáž – posledních 20 km, tedy houpáčky přes Orlické hory jsem přejel s lehkostí, jako kdybych teprve na kolo vyjížděl. Ale po příchodu na chalupu jsem si místo celou dobu vysnívaného grogu (nohy v SPD tretrách mi mrzly řádně) lehl na gauč a 20minut jen ležel a s nikým nekomunikoval. Když jsem předložil onen důkaz místo slibů, byl přijat s povděkem, ale také mi bylo řečeno, že pro Krowki jsem nemusel vážit cestu až do Kłodzka, ale stačilo zajet do 10km vzdáleného Letohradu, kde právě byla pouť a tam Krowki zaručeně mají .

Ráno poté jsem ale nevěděl, zda jsem vůbec schopen vstát z postele, jak mně všechno bolelo. Ještě že venku byla zima a hnusný počasí a mně to nelákalo kamkoli na kole vyjet. Sobotních 141.4km v sedle mi docela stačilo.

To byl můj poslední trénink před aktivní cyklodovolenou na Lago di Garda, na kterou s Biketourem odjíždíme už za 2 dny. Ale to už je jiná pohádka, o ní se zde dočtete později…

Pro zájemce zde přikládám detailní interaktivní mapu se zanesenou GPS trasou mé kłodzké anabáze a s fotkami. Detailně jsem tu mapu nezkoumal, ale možná jejím zvětšením naleznete i onen pangejt, kde jsem odpočíval….

Už se ale zase cítím v pohodě a přemýšlím, kdy se do Polska opět vydám.
Kdo se přidá – WHO IS IN ???

*** Sdílet na Facebooku ***

Tak se zrodil další blog… Chce se říci, jako by jich už nebylo na internetu málo. Pomyslíte si: další z těch extrovertních pisálků, kteří se chtějí na internetu jen vykecávat a na sebe upozorňovat .

Sám jsem zvědav, jak si tento můj nový blog povede. Zda skončí tak rychle, jako začal, nebo zda si nějaké své čtenáře přeci jen najde a aspoň nějakou dobu se na internetu udrží. Pokud vás mé články jakkoli obohatí, pobaví či rozesmějí, pak tento blog splnil svůj účel.

A o čem se tu vlastně dočtete? Blog nemá žádné zcela specifické téma, najdete tu tedy poznámky k tomu, co mne právě oslovilo, s čím bych se chtěl s vámi podělit. Ostatně tak, jak tomu je na milionech dalších osobních blogů. V nejbližší době bude ale drtivá většina článků zaměřena na to, co mne nyní zajímá nejvíce – cyklistika.

Pokud se vám bude cokoli líbit, nebo naopak nelíbit, neváhejte, a jakýkoli článek mi okomentujte, případně zkritizujte.

A kdo vlastně jsem? Jmenuji se Zdeněk Krátký, pocházím z podhůří Orlických hor, ale t.č. bydlím v Praze. Dalo by se říci, že už jsem (bohužel) spadl do generace středních let (zní to hrozně, co?), tedy generace, které nejnovější technologie již tolik neoslovují a kteří se neustále zašťiťují zaklínadlem „možné ztráty soukromí“. Možná jsem trochu výjimkou, protože mne naleznete na Facebooku, Skypu, ICQ, Linkedinu, Flickru, Twitteru a Foursquare. Obdivuji a využívám technologie Googlu, fandím Applu. Jinak pracuji jako ajťák, ale vůbec se za to nestydím .

Už se dlouho vykecávám, už aby tu byl nějaký pořádný článek, což? První zde najdete ve středu a bude o mém víkendovém výletu na mé staronové silničce – podniknul jsem zatím svoji nejdelší štreku na kole v životě a bylo to do blízkého Polska. Ještě teď z toho výletu cítím nohy a záda . Ale tento pátek večer odjíždíme na týden na kola na Lago di Garda a tam to teprve bude pořádné maso .

*** Sdílet na Facebooku ***