Zdendův blog

Pátek, 30.7.2010, 16:23

Vyjíždím z práce na svém horském kole směr bazén Podolí na očekávanou vyjížďku s cykloborci z Biketouru. Výletu se účastní: Alešek Dojič Kodat, Péťa Pedro Havlík, Honzík Pacholek Svoboda,  Lukáš Sfinx Valenta a moje maličkost. Odjezd se prodlužuje kvůli Pacholkově zpoždění a hlavně kvůli jedné milé povinnosti: Alešek má dnes narozeniny. Hobla jsme mu jaksi dát zapomněli, ale dárek dostal – na kole je potřeba dodržovat pitný režim a proto dostal velkou flašku Kofoly a k tomu do rámu kola ještě něco trochu silnějšího – on to tak rád míchá…

17:10
Odjezd. A pěkně lije. Vlastně dnes začalo pršet přesně v okamžik, kdy jsem opustil brány svého rakouského zaměstnavatele. Déšť nám nevadí, nejsme přeci z perníku.
Na to, že máme před sebou Zvole (prý možná i dvakrát) a zájezd do hostince U Zdenky, kde to nebude zdržení na pouhých 10 minut, máme tedy co dělat. Holt nemůžeme jet tempem paní Radové, která právě osedlala svoji Ukrajinu.

17:47
Vrané nad Vltavou. Dnes to bude asi hustý. Každý si bude chtít sáhnout na dno a dosáhnout na rekord. Ode dneška zavádíme do našich výletů a výkonů na kole vědu. Abychom se mohli vzájemně výkonnostně porovnávat, dnes po vyjetí  Zvole si poprvé spočítáme PWR, tedy Power-to-Weight Ratio. Nebudu zde rozvádět tuto vědeckou teorii, jestli Tě to zajímá, přečti si tento velmi zajímavý Péťův článek na jeho cyklo-blogu.
Normální lidi si porovnávají pinďoury, my si porovnáme PWR. Ano, jsem známý tím, že vše musím logovat, měřit, analyzovat,… Nevím ale,  zda v tomto případě právě toto chci. Budu se umět podívat pravdě do očí? Dostanu se vůbec aspoň do té nejnižší výkonnostní kategorie?
Radíme se, jakou strategii při stoupání na Zvole zvolíme. Sfinx navrhuje, abychom startovali po minutě. Co je to za blbost? Stejně se roztrhneme po pár metrech a já ať se budu snažit jak chci, všechny spolubikery za pár desítek metrů ztratím z dohledu. Z těchto příprav mi moje aktuální tepová frekvence roste raketovou rychlostí a to jsme ještě ani nevyjeli do kopce. OK, napít se, posilnit se energetickými tyčinkami, vyčůrat se, nadechnout a do toho!

17:57
Vyjíždíme. Já jako poslední. Tento táhlý kopec mám velmi rád, ale vždycky jen mimo těch pár minut, kdy ho musím zdolat a vyjet. Šlapu jak o život…. To ale nic nemění na faktu, že za chvíli opravdu ani jednoho ze svých kamarádů nevidím. Ale to se dalo čekat. Tepovka mi neleze do astronomických výšin, ale nohy mně nějak nechtějí nést. Trpím. A trpím jako vždycky, i když si to často nechci přiznat. Je to nekonečný, zatáčky nekončí. Říkám si (nahlas), že já blbec se zase nechal vyhecovat. No nechal. A vím, že nebude dlouho trvat a budu tvrdit, že se zase na Zvole těším a už abychom tam jeli znovu.
Blížím se k prvním baráčkům na kraji Zvole. Zde se dá zrychlit a nabrat síly na závěrečné stoupání. Fakt nemůžu, ale šlapu jako o život…. Průběžný čas nevypadá na rekord, ale uvidíme nahoře v cíli.
Ostatní spolubikeři kopec vyjedou z mého pohledu ladně a svižně, všichni plus mínus za 10 minut. Já právě dojíždím k autobusové zastávce u kostela. Vysvobození! Klikám na svém Garminu konec kola a nemám sílu se podívat ani na dosažený čas. Nemám sílu mluvit, nemám sílu slézt kola…  Nakonec stejně nevydržím a kontroluji  výsledný čas. Mám radost, zlepšil jsem se a svůj dosavadní osobáček na tomto kopci si zlepšil hned o celých 14 sekund na 12:45! Pro mne je to báječná zpráva a vím, že ta námaha za to stála! A zase už ten kopec mám moc rád. A dnes určitě více, než kdykoli jindy. Zase až do okamžiku, kdy budu příště vyjíždět od startovní pozice do kopce.

Čas 12:45 – je to ale zas tak báječný, když všichni ostatní dosáhli výrazně lepších časů? Asi ne…  Když se podívám do své občanky na svůj datum narození, říkám si, že to ale není až tak špatný. A taky jsem 40 let vůbec nesportoval a teď bych to chtěl zachránit? Nedělám si iluze, to už se moc napravit nedá… Mám si vůbec klást za cíl podobné časy do Zvole jako ostatní?

Teď přichází na řadu PWR.  Váha 85kg, kolo i s vybavením 16kg, čas jízdy 12:45, odpovídající průměrná rychlost 15,42km/hod., elevace 142 m, stoupání 4,8%, vzdálenost 3,2km, teplota vzduchu 20 °C, vozidlo: MTB. Hážu to do PWR kalkulačky a vychází mi výkon 287W, tedy činí PWR = 3,376 W/kg. Je určitě co zlepšovat, ale pokud se nebudu poměřovat s ostatními ve skupině, ale jen sám se sebou, mohu být spokojen, že jsem podle výkonnostní tabulky z CykloPetrova článku na 4. výkonnostním stupni z celkových 5. Not So Bad!

18:12
Zvole, před hospodou. Nezastavujeme, abysme neprochladli… Všichni se už těšíme,  až usedneme v restauraci U Zdenky a dobře se najíme. Ale ke Zdence nás dělí ještě několik kilometrů, konkrétně 14. Terén: téměř výhradně do kopce. Dojíždíme do Jílového u Prahy. Tady ale kopec nekončí, čeká nás další stoupání až ke Zdence.

19:11
A jsme tu. Usedáme u venkovního dřevěného stolu. Hned vedle je pěkné koňské lejno – vůně domova… U Zdenky mají Bernarda a jeho nealkoholické varianty. Poroučíme si pití, já višňové nealko „Bernard s čistou hlavou“ (minule jsem tu měl švestkové). Ehm, nevím, jak někdo může „toto“ nazvat pivem. Divná to sladká višňová limonáda, která s pivem nemá nic společného, ani s nealkoholickým. Hnus. Ale zelná polévka je výborná. Dieta, nedieta, dávám si huso-kuř s houskovými knedlíky. Potřebuju nabrat energii na bleskový návrat do Prahy. K nelibosti ostatních celou útratu platí oslavenec a nedá si to rozmluvit. Jedeme….

20:31
Úprk do Prahy. Po 3 km přijíždíme na křižovatku a rozhodujeme se, zda pojedeme lokálními silničkami, nebo po hlavní přes Jesenici. Z časových důvodů volíme variantu B. Nečekaně je celá cesta až do konce téměř výhradně z mírného kopce, občas po rovině. Abychom dojeli ještě za aspoň trochu přijatelných podmínek a aby Aleš stihl oslavu (prý to ale není jeho narozeninová), jedeme, co to dá. Sice z kopce, ale zabrat mně to dá skoro víc než do kopce… Tepovka vysoko, nejtěžší převod… Jsem poslední, ale na kritických místech na sebe čekáme – to mne moc potěšilo, protože jedeme jako jedna parta, která i na svou brzdu čeká.

21:30

Příjezd k podolskému bazénu.  „Sjezd“ 21km za 50 minut. No, připadalo mi, že jedeme teda rychleji…

23:04

Příjezd do Troji (transfer z Pražského povstání už byl do Kobylis metrem).

Suma sumárum:
Najeto 71 km, nastoupáno celkem 700 metrů. Moje dnešní PWR na Zvole 3,376.

K tomu výborný huso-kuř. Ale hlavně – úžasná parta lidí. Dobrý pocit z aktivně stráveného odpoledne a večera. Zase jsem něco učinil pro své zdraví a to je fajn….. Prostě jen samá pozitiva.

Už 14.8.2010 se koná další vyjížďka v obdobné sestavě, nazvaná “Pánská jízda: to nejlepší z jihu Prahy”. Slovem “nejlepší” je míněno současně “nejtěžší”. Péťa a Lukáš už tu trať víceméně prakticky otestovali o předchozím víkendu a podle jejich reakcí na Facebooku to bude teda maso. Čeká nás cca 95km, s převýšením  minimálně 1300m. Na plánovanou vyjížďku jsem se těšil, ale teď se jí dost obávám a vážně přemýšlím nad tím, zda se jí vůbec účastnit.
Ostatní si vše zcela jistě dokonale užijí. Já se zcela jistě totálně oddělám, nebudu jim stačit a budu se jen modlit, aby už byl konec… Ehm, že já jsem ty řádky na Facebooku o obtížnosti vůbec četl – nevědomost je někdy daleko lepší.

Nerad věci vzdávám. Ale všechno má své meze. A nebo se jen podceňuju a nevěřím si?

Pohledem do své občanky a své sportovní minulosti si říkám, že mé hranice v cyklovýkonech jsou výrazně jinde než u ostatních zúčastněných. Kde ale vlastně jsou? To bych opravdu rád věděl….

*** Sdílet na Facebooku ***

Už se nám to do odjezdu pěkně krátí. Odjezd na cyklodovolenou je zítra večer. A odjíždí se nedaleko mé práce, proto jsem vymyslel následující plán: ráno zavezu kolo do práce, kde ho pečlivě zamknu do stojanu na kola, jednu noc můj MTB Scott přečká v práci, zítra ráno přivezu velký bágl na kolečkách, který bych neměl šanci na kole přivézt. Pěkně vymyšleno, ne?

Před pár dny si ale na obědě kolegové povídali, že jinému kolegovi Korbymu možná někdo ukradl kolo. A právě v tom uzavřeném prostoru, kam se chodí kouřit a kde se ukládají kola. V prostoru vedle budovy, který je obehnán vysokým plotem, prostorem, kam se dá dostat jen na kartu zaměstnance a v prostoru, na který jsou směřovány bezpečnostní kamery…. Ale ukázalo se, že to byla fáma, že Korbymu žádný kolo neukradli, protože jen toho dne přijel na jiným kole . Ale i ve světle tohoto rozhovoru jsem dbal, aby mé kolo Scott bylo:
- postaveno v prvním „fochu“ tak, aby na něj bezpečně viděla bezpečnostní kamera
- velmi důkladně zamčeno mým lankovým zámkem . Protože je zámek dlouhý, vše jsem nejednou řádně obtočil a tak bylo kolo připevněno nejenom k spodnímu stojánku, ale i k boční konstrukci celého stojanu

Více jsem pro zabezpečení udělat nemohl.

V pátek ráno s báglem přicházím k budově České spořitelny a v hlavě mi problikla příhoda o Korbyho kole. Tak jsem jen přes ten plot nahlédl dovnitř a myslel jsem, že mám mžitky před očima. Můj Scott tam nebyl a místo něho tam bylo zcela jiné kolo! Tašku jsem nechal jen tak ležet na ulici a urychleně šel dovnitř. Po kole a ani po zámku ani památky.

Tak to je naprosto zkažená dovolená.
Dovolená, na kterou jsem se těšil několik měsíců.
Dovolená, na kterou jsem na kole trénoval též několik měsíců, abych ty kopce na Lago di Garda zvládnul a nemusel se sám za sebe stydět, je pryč.
Sice mám vše zaplaceno, ale v tuto chvíli bych neměl náladu na to se týden válet u hotelového bazénu a čekat, až se všichni ostatní vrátí z cyklovýletu a budou nadšeně povídat o tom, jak to bylo senzační. Ne, nikam nepojedu, jsem rozhodnut.

Vcházím k výtahu a potkávám vážného (jindy stále veselého) kolegu Miloše, který mne zastavil a hned říká: „Prý se Ti snažili ukrást kolo“. To mi vyrazilo dech. Řekl „pokusili“. Svitla ve mně naděje, že vše není ještě ztraceno. Prý k nám přišli bezpečáci do kanceláře s mojí fotkou a ptali se mých kolegů „Neznáte tohodle pána?“. Prostě si sjeli záznamy z bezpečnostních kamer od okamžiku, kdy jsem kolo ve čtvrtek přivezl, pak mne „sejmuli“ na kameře na vstupním turniketu. Následně projeli všech 14 bezpečnostních kamer na patrech od výtahů (podotýkám, že jsem jim hledání ještě zkomplikoval  mým 5-ti minutovým zastavením v přízemním bufetu) a tak mne našli – zeptali se na mne v první kanceláři za dveřmi a to je ta naše.

A jak to vlastně ve skutečnosti bylo? To si přečtěte na přiložené zprávě Policie ČR.

Na policii jsem naštěstí nemusel – tam jel vypovídat můj zachránce bezpečák ze zásahové jednotky, navíc policie si musela vše nafotit a proto sama přijela do budovy, kde jsem již jen podepsal nějaké dokumenty. Kolo mi chtěli ihned předat, ale protože není možné jej vzít do objektu za turnikety do kanceláře, byl bych ve stejné situaci (a navíc bez zámku), protože kolo jsem si potřeboval odvézt až ve 21:00, těsně před odjezdem. Naštěstí mi kolo zatím uschovali přímo do kanceláře zásahové jednotky – nikdy mne nenapadlo, že za těmi zrcadly ve vestibulu je taková potemnělá kancelář, kde sledují dění v budově a na všech cca 80 bezpečnostních kamerách.

Vše tedy nakonec dobře dopadlo. Byl jsem prý již 3. případem krádeže kola v tomto objektu. Před 2 lety někomu ukradli kolo a protože to neměli ani na kamerách, byl z toho průšvih. Druhý případ byl loni na podzim, kdy to již na kamerách měli, ale zloděj jim stačil utéct i s kolem. Můj případ byl první, kdy alespoň zachránili kolo, když už zloděje nechytili. BTW, zloděj byl schopen kolo nyní lehce přes plot přehodit – v části plotu byl kvůli opravám nějaký vyvýšený násep, přes který by kolo někomu jednoduše přehodil. A to, že jsem to pořádně připevnil a obtočil, bylo též velmi dobré, neb nad tím se zloděj zdržel. I když vlastní lanko lehce zdolal kleštěma z batohu….

Můj zachránce si za svůj supervýkon, kdy velmi rychle zareagoval, nechtěl ode mne nic vzít. Koupil jsem můj jako poděkování lahev Tullamore Dew. Pití, které určitě nikoho neurazí. Bránil se, že je to jeho pracovní náplň, povinnost a je za to placen. Na moji reakci, že v rámci plnění svých pracovních povinností se mohl zachovat jinak a laxněji a že si jeho postoje velmi vážím a tu láhev mu dávám jako projev díků mi opět opakoval co předtím a dodal „…pane, vždyť to by mne mohlo stát místo…“. Jeho nadřízený ale v tu chvíli řekl „…ale já jsem vůbec ni neviděl…“. Dárek nakonec přijal a já byl za to rád.

Pro mne z toho vyplynulo hned několik poznatků:
- je třeba být velmi opatrný vždy, všude a na cokoli, dnešní zloději neznají jakýchkoli mezí a ničeho se nebojí
- dobří lidé ještě žijí a plní si své pracovní povinnosti velmi pečlivě a to bez nároku na odměnu
- na dovolenou bych nakonec stejně odjel, protože bych kolo měl. Kolega v kanceláři, který je až z Plzně mi okamžitě nabídl, že kdyby mně kolo ukradli, půjčil by mi svoje. A do Plzně by pro něj ihned dojel! Stejně tak se mi pak nabídli i někteří další kamarádi z Biketouru, za pátek by se něco prý určitě sehnalo. Je moc fajn vědět, že mám takové lidi okolo sebe, díky moc všem!!!

Takže odjezd dnes večer, ale to už je milé děti  zase jiná pohádka, o tom příště.

*** Sdílet na Facebooku ***

Středa 19.5.2010

Tak a je to tady! Nebezpečně se nám přiblížil termín odjezdu na dlouho očekávanou, ale i někým (třeba mnou) velmi obávanou, aktivní cyklodovolenou s BIKETOUR.cz do okolí italského jezera Lago di Garda, nad nímž se na všechny světové strany zvedají kopce Alp oblasti Brescia. Kopce a hory, které v okolí Prahy ani v celé České republice nemají obdoby a po jejichž zdolání se vám zdá, že Praha se svým okolím je už jen samá rovina. A proč se chystám na dovolenou, které se vlastně i obávám? A nějakou lehčí otázku nemáte?

Tímto článkem začíná můj miniseriál o této jedinečné dovolené. Ale pěkně popořádku. Je tu den mínus jedna….

Od začátku dubna jsem  se snažil něco najezdit na svém MTB Scott, ale i na staronové Dandy silničce, abych  v Itálii nezemřel vyčerpáním  již na úpatí prvního většího kopce, když už jsem ten zájezd zaplatil  .  Abych tam nebyl nejhorší, abych se tam neztrapnil, abych to zvládnul, abych…. No prostě takové divné, blbé obavy… Jestli byly na místě nebo ne, posuďte po přečtení tohoto miniseriálu sami.

A protože se stejně jako můj kamarád CykloPETR řídím heslem, že „To, co se neměří, jako by nebylo“, rozhodl jsem se nechat si změřit svoji kondici na začátku letošní cyklosezóny, ještě před odjezdem na „vražednou“ Lago di Garda . Vlastně je to už asi tak rok a půl, co se odhodlávám zajet do CASRI na laktátové testy, ale ne a ne se k tomu dokopat. Až v průběhu našeho dubnového cyklovýletu Praha –> Dresden (o kterém se zde brzy také dočtete) jsme se s Honzíkem Pacholkem Svobodou dohodli, že tam opravdu zajdeme. Honzík návštěvu zařídil a mně jen oznámil datum a hodinu. Ideální, hlavní a mnou tolikrát odkládaný krok byl tedy nyní učiněn….

Z domova odcházím v 6:50, abych se svezl autobusem a poté i přívozem přes Vltavu (s převozníkem v námořnické uniformě) se dostal na druhý břeh Vltavy. V 7:30 se s Pacholkem potkávám na Podbabě u hotelu International – nebo snad Družba, nebo Hotel Čedok, nebo Holiday Inn, či snad Crowne Plaza? Kdo se v tom má vyznat, tolikrát už ho přejmenovali, ale pro všechny pražáky je to prostě International.

Dvě sympatické sestřičky nás několik minut po příchodu začaly zaměřovat a proměřovat. Tuhle výšku – mám radost, že měřím o celý 1 cm více, než jsem si myslel, tuhle váhu – váha jim měří správně (stejně jako mně doma). Pak nám změřili objem plic a maximální výdech. Byl jsem udiven, že moje kapacita plic je 20% nad průměrem (mám 6,12 litru) a výdech 15% taktéž nad průměrem. Ach jo, to už se teď nemůžu vymlouvat, že ty kopce nad Lago di Garda neudejchám a budu si tam asi muset zvolit jinou výmluvu . Poté si na nás sestřička vzala kleštičky a na několika různých místech začala měřit podkožní tuk – vypadalo to, jako by nám zrovna s kleštičkama chtěla nějaký odebrat… Další velké měření spočívalo v tom, že jsme si podrželi jakási podivná madla – na moji otázku, co to je, se mi dostalo odpovědi, ať se ničeho nebojím, že to je jen 380V . Nestačil jsem se divit, co všechno tento test ukázal – posuďte sami, na konci článku najdete odkaz na výstup z tohoto antropo testu. Některé hodnoty z něho jsou velmi zajímavé. Jiné vám třeba řeknou, kolik kila prosciutta z vás zbyde, pokud svůj organismus zcela vysušíte (u mně 12,6 kg). A kolik vody je v buňkách a kolik mimo buňky? Ehm, velmi praktická hodnota, ne? Podle pana doktora jsme s tou vodou oba v pořádku – ale hubené děti v Africe s vypouklými bříšky prý mají jiné hodnoty. No ještě že nemáme vypouklá bříška – zrovna teď před odjezdem na dovolenou…

Report na mne také prozrazuje, že mám stále příliš mnoho tuku, ale potěšující je, že už jsem se vymanil z pásem obezity a že do mé ideální váhy zbývá zhubnout už jen pár kil!

A nakonec přichází ten hlavní test. Oblékáme se do cyklistického oblečení, na hruď připínáme Polar pás (měřící tepovou frekvenci), na nohy nazouváme tretry s SPD kufry a nasedáme na kola. Resp. na silniční kola, připevněná do rámu a řízeně zatěžovaná přes připojený motorek. Ještě jsem ani nešlápl a už mi tepová frekvence roste. Asi působením stresu… Začínáme šlapat na počátečním výkonu 70W. Po 3 minutách, resp. po provedení konkrétního množství práce, přichází sestřička a činí nám velkou „bolístku“ do ucha a odebírá krev. Za „odměnu“ se nám automaticky zátěž zvedá na 100W. Ale to nic není, přijde mi, jako když jedu z kopce . Po dalších 3 minutách další odběr a 130W. Poté 160W, 190W – už oba začínáme cítit zátěž a potit se. 220W – vytváří se pode mnou kaluž potu, ale šlapu se stálou kadencí 80 otáček/minutu. 250W – přestáváme již tak čile mezi sebou komunikovat. Hodnoty na stanovení laktátové křivky prý už stačí, ale jsme přeci nějací machři, tak si ještě oba dáváme i osmý stupeň zatížení, 280W. U toho už ani nemluvíme a čekáme, až bude konec intervalu . Ale vydrželi bysme i víc, jasná věc. Konec, poslední foto, výšlap, sprcha, ustrojit se do civilu – mezitím se nám už připravují výstupy z PC. Po chvilce čekání v křesílkách se nás pan doktor ptá, zda chceme jít na konzultaci společně, nebo pokud mezi sebou máme tajemství, že můžeme jít odděleně. .. Absolvujeme tedy společnou konzultaci, která trvá skoro třičtvrtě hodiny…. Dostáváme i instrukce, jak jezdit na kolech na Lago di Garda. Za několik papírků z tiskárny odevzdáváme každý jeden barevný papírek z našich peněženek. Plni informací, čísílek, grafů a hlavně plni dojmů opouštíme CASRI.

No a teď už  opravdu můžeme vyjet na dovolenou. Třeba se nám podaří aplikovat cenné rady, kterých se nám dostalo. Na konci sezóny se do CASRI chceme vydat znovu na srovnávací testy, které ukáží, zda jsme se celé léto snažili marně, či aktivní dovolené přinesly své ovoce….

Pokud by vás zajímalo, jaké výstupy z našich testů vypadly, prohlédněte si několik následujících obrázků – pokud se do podzima zlepším, uveřejním i ty z podzima . Jinak mlčky přiznám, že tudy cesta nevede…..

Výstup 1 – Kapacita plic a výdech – pro mne překvapivé, čekal jsem hodnoty po normou

Výstup 2 – Analýza tělesné skladby – i zde jsem předpokládal určitě horší výsledky

Výstup 3 – Vývoj tepové frekvence v čase

Výstup 4 – Laktátové křivky

Výstup 5 – Vyhodnocení

Ve zhodnocení výsledku testu je zmiňována „jen průměrně vybudovaná oblast základní vytrvalosti“ a „silové parametry jsou na průměru sledované skupiny cyklistů“. Pro někoho by to mohlo znít jako „nic moc“, ale pro mne to byla velmi potěšující a pozitivní zpráva. Myslel jsem si totiž, že jsem na tom zdaleka hůř a proto postavení na roveň průměru „sledované skupiny cyklistů“ je pro mne v tomto okamžiku velkým povzbuzením. Je tu sice ještě velký prostor pro zlepšování, ale tím lépe!

Pacholku, díky moc za to, že jsi návštěvu CASRI zorganizoval! Těším se, až tam zase na konci spolu zajdeme.

A na jaký článek z miniseriálu Lago di Garda se můžete těšit příště? Bude o tom, jak dramatický den jsem měl v pátek – vlastní den odjezdu.

*** Sdílet na Facebooku ***