Zdendův blog

Sobota 12. března – a s ní je tu Pečecká desítka…
Vyrážíme autem z Prahy směr Pečky (ty jsou nedaleko od Kolína). Koná se tu již 32. ročník silničního běžeckého závodu Pečecká desítka. Dnešní závod beru jako generálku a prověření mých schopností na blížící se Hervis půlmaraton. Jaký čas asi v Pečkách dnes dám? Ne snad horší než 49 minut, a cokoli pod tento čas bude výborné. Na začátek sezóny, v prvním závodě, bude vlastně cokoli dobré a bude při dalším závodě co zlepšovat. A nebo mne spíše lepší výsledek nabudí na výkon na Hervisu? Také přemýšlím, jak asi doběhnou další členové našeho týmu. Zároveň bych ale asi měl běžet nějak rozumně, protože jakékoli zranění před blížícím se půlmaratonem by znamenalo konec mého snu o Hervisu. A nebo mám zkusit, jak vypadá běh na plný plyn? Nuž kdo nic neriskuje, nic taky nezíská (i když může taky dost ztratit, což by dobré nebylo) – věřím ale, že vše budu mít v Pečkách pod kontrolou. Trať je bez překážek, krajina je placka, nastoupáme pouhých 20 výškových metrů, počasí je výborné, nálada taktéž. Na startu je rekordní počet 560 běžců. A mezi nimi naše skvělá běžecká čtyřka. Energie doplněna, tekutin v sobě máme dost. Tak už jen připevnit startovací číslo na hruď, čip na botu. A jde se na to, už čekáme jen na výstřel…

• Startujeme. První kilometr jsem dost napálil. Nechal jsem se strhnout davem a euforií. Tempo 4:05 minuty na kilometr nelze držet dlouho.
• Na druhém kilometru mám trochu problémy s dechem a říkám si, že takhle běžet dlouho nemohu. Místo abych významně zvolnil, začal jsem se soustředit na řádné dýchání.
• Po třetím kilometru ztrácím vodiče na 40 minut. To je obrovský úspěch, že jsem se ho takovou dobu držel .
• Na pátém kilometru je otočka a tak již od čtvrtého kilometru sleduji běžce v protisměru a čekám, kdy se objeví Péťa. Když dobíhám na otočku, jsem přesvědčen, že jsem ho přehlédl. Ale přesně na otočce, v oficiálním čase 22:19 mne klepe na rameno a zdraví. To, že máme v polovině závodu na sekundu stejný čas, mne příšerně psychicky nakoplo a proto jsem ještě na chvíli zvýšil tempo a Péťu nechal za sebou.
• Na 6. kilometru ho naposledy zdravím a tam mne už nenávratně předbíhá a začíná nabírat stále rychlejší tempo podle hesla „No Pain, No Gain“. A já začínám neustále kalkulovat, v jakém čase doběhnu, když nyní poběžím v takovém a takovém tempu .
• Na osmém kilometru mi začítá docházet, že pokud nepolevím, že jsem schopen i druhou polovinu doběhnout ve stejném čase jako tu první. To by znamenalo výrazné zlepšení mého osobního rekordu na 10km z loňských Běchovic (47:54).
• Fyzické síly ubývají, ale ty psychické s blížícím se cílem a vidiny slušného času spíše přibývají. Tepovka jde mírně nahoru, ale je tu již poslední kilometr.
• Dle mého Garmin Forerunnera dobíhám v reálném čase (start/cíl) 43:46, s průměrným tempem 4:22 minuty na kilometr.
• Neuvěřitelné se stalo skutečností, uběhl jsem to pod 44 minuty a svůj osobní rekord zlepšil o celé 4 minuty…

Generálka na Hervis absolutně překonala veškerá má očekávání!

Poprvé v životě jsem si vyzkoušel, co to znamená na závodě běžet „Full Gas“. Moje průměrná tepová frekvence byla 90% HRmax. Vždycky jsem si myslel, že v takových frekvencích člověk může vydržet jen několik minut a nikoli třičtvrtě hodiny. Když jde ale do tuhého, člověk toho snese víc, než si myslí…

Organizace celého závodu však v některých aspektech trochu pokulhávala:

• absence zdravotnického personálu v cíli
• neúměrně dlouhé vyhlašování výsledků
• tombola trvala déle než celý závod
• občerstvení pro závodníky ve formě „párku“, který nikdy maso neviděl a na který se musela stát fronta – tak ten si mohli odpustit
• tričko s potiskem Mizuno ve velikosti XXL se hodí pouze na spaní
• určitě by měli příště vyměnit hlavního (postaršího) komentátora, který většinu času plácal holé nesmysly

Ale co by člověk chtěl za 70 Kč startovného . Ale přijeli jsme do Peček hlavně abychom si zaběhali a zjistili, jak na to s fyzičkou jsme.

Výborný výsledek, který mi dodává elán do Hervisu, krásné počasí, naše parádní sestava a společná večeře v pizzerii ve mně ještě nadlouho zanechají jen ty nejhezčí vzpomínky. Všem spoluběžcům z naší party patří mé vřelé díky za perfektně strávený den.

Nyní už zbývá jen několik tréninků a bude tu 2. dubna dlouho očekávaný pražský půlmaraton.
Je to moje běžecká Mekka, tak mi prosím držte palce.
A poběžím nejen za sebe, ale i za nadaci LiveStrong a její boj proti rakovině…

*** Sdílet na Facebooku ***