Zdendův blog

Nikdy jsem nevyhledával jakákoliv sportovní zápolení a soutěžení, protože jsem v ničem takovém nikdy nevynikal. Spíše jsem se vždycky podobným záležitostem vyhýbal velkým obloukem. Sobota 11.9.2010 však byla po štafetě Nike druhou výjimkou za posledních několik let…

Večer před startem jsem si byl vyzvednout startovní balíček, který obsahoval startovní číslo s čipem, pěkné modré funkční triko Adidas, praktický batoh (i když popsaný názvy sponzorů a takových batohů z konferencí už mám doma nespočetně) a reklamní materiály. Už tímto se mi startovné ve výši 512 Kč vrátilo, i kdybych nikam neběžel…

Sobota odpoledne. V 17 hodin jsem „zjistil“, že jsem celý den nic nejedl a málo jsem pil. A to není před závodem dobré. Tak jsem zašel k našim Číňanům na mé oblíbené „Ohiňské maso“. Dobré to bylo, ale snad se z toho při běhu okolo orloje neposeru…

19:10 Scházím se s Pacholkem Svobodou kousek od orloje a začínáme se psychicky a i fyzicky připravovat na závod. Před osmou se přidává i Péťa Havlík a Honza Horký. Alex Kodat ještě asi vyspává před závodem, nebo updatuje na Facebook foto své večeře.

20:15 Jdeme se řadit. Z našeho místa v Celetné ulici ani není na start skoro vidět, jak je to daleko. No bude to masakr běžet v takovém davu. Bylo rozumné, že jsem se přihlásil? Ale ano, začíná se mi to moc líbit. Mým snem je dát dnes těch 10km za 50 minut. Ale nevidím to zrovna růžově, v tomhle davu to pro mne bude nadlidský výkon.

20:30 Za zvuků Smetanovy Libuše a startovního výstřelu se dav dává pomalu do pohybu. Nám trvá skoro dvě minuty, než se dostaneme na start. Ještě že čip nám začíná měřit až při průběhu startem.

Podle očekávání to je opravdu „masakr“. Snažím se běžet na straně a ne uprostřed, líp se tak předbíhá. Následujících cca 5 km se neustále snažím kličkovat, předbíhat jednoho za druhým, neupadnout na těch kočičích hlavách, kterých je tam asi na 40% povrchu trati, nešlápnout do kelímků za občerstvovačkou, bezpečně vytočit 180-ti stupňové otočky…. Tempo si moc regulovat nelze. Ale přes to všechno se mi běží docela dobře! Tepovka se drží stále mezi 160 – 165 bpm, tzn. u mne tak 85 – 90% HR max. To je docela dost, ale překvapivě to docela jde, nohy zvládají a s dechem problém nemám. Počasí je fantastické. Noční Praha je naprosto úchvatná. Kdy jindy člověk může běžet přes střed mostu přes Vltavu a přitom se kochat osvětleným Pražským hradem, nebo přibíhat na Staroměstské náměstí, kousek od orloje, a aby mu lidé skandovali?

Přistihl jsem se, že si závod opravdu užívám. 10 kilometrů není žádná vzdálenost, kterou bych neuběhl – díky našim každotýdenním běžeckým treninkům v Podolí s tímto problém nemám žádný. Ale nevím nevím, to tempo 5min/km asi nedocílím.

V polovině závodu dobíhám Honzu Horkého, což mi dodává energii – myslel jsem, že je hodně vepředu. Péťu Havlíka jsem ztratil už po jednom kilometru, ale s tím jsem dopředu i počítal – náš triatlonista z New Yorku je opravdu dobrej. Máme za sebou tři čtvrtiny závodu (Honza Horký už je zase kdesi přede mnou) a já mám stále kupodivu síly a elán. Stále se daří lidi předbíhat, i když už jich není tolik co na začátku, přeci jen tito už běží o něco rychleji. Na posledním kilometru začínám pomalu zrychlovat. Probíháme Pařížskou ulicí, přes Staromák do Celetné, poté na Ovocný trh a Železnou ulicí do cíle opět na Staroměstské náměstí. Posledních cca 400m nabírám na rychlosti. Udivuje mne, že ostatní běží stále stejně, nebo i zpomalují. Že by už nemohli? Poslední desítky metrů jsou nejdramatičtější, také z pohledu bezpečnosti, protože kličkovat mezi lidmi a přitom sprintujíce, vyžaduje určitou dávku odvahy. Poslední síly mi dodalo to, že v Železné ulici předbíhám Honzu Horkého, zrychluju co to dá… a vbíhám do cílové brány na kobereček. Čip automaticky zaznamenává čas a je po závodě. Hodiny ukazují absolutní čas 49:53, čili mise byla splněna!

Dostáváme medaili, občerstvujeme se vodou, ionťáky a banány… Dostáváme SMS s absolutním časem. Cca hodinu po závodě dostávám e-mail, kde je to nejdůležitější, můj dosažený reálný čas (Start / Cíl) 47:57. Zdá se mi to až neuvěřitelné, že za těch podmínek jsem se dostal více než 2 minuty pod vysněný čas a že jsem se dostal na svůj časový osobní rekord. A to hned při svém prvním takovém závodě…

Přichází opravdová radost, ba přímo euforie. Všichni z naší skupiny jsme dosáhli svého časového cíle, ba ještě lepšího.

Utvrzuji se v tom, že běh mně baví. Že takovéto masovky mně baví. Že mně ale baví i běh v malé podolské skupince s přáteli a že mně baví i osamělý běh, kdy mi do uší mluví jen paní Nike+ a přitom hrají mé vypalovačky.

Závod na 10 km je za námi. Moji největší metou je ale zaběhnout 1/2 Maraton 2.4.2011. A ne jen zaběhnout, ale zvládnout jej za 1:45:00. Cesta od 10k k 1/2 maratonu vyžaduje spoustu treninku a naběhaných kilometrů. Ale do dubna je času spousta.

Na závěr večera jsme ještě poseděli U Tlusté Koaly. To pifko jsme si opravdu zasloužili. Celý večer byl pro mne jedním velkým nezapomenutelným zážitkem.

Následně jsem ještě dostal nějaké písemné reakce na svůj výsledek. Asi nejvíce mne potěšila reakce kolegy Péti Seiberta, jenž je nejlepší žijící běžec, kterého osobně znám, který se účastní soutěží Ironmanů a full maratonů má již naběháno několik:

„ ))))) ty kraso, to je fakt krasny cas! Vypada to, ze to mas v genech …., znam par lidi ze sporky, co behaji celkem dlouho a nejsou schopni to (10km) dat pod 48, takze fakt dost dobre! GRATULUJI. Urcite se jeste zlepsis, ale od urcite hranice, uz to jde pomalu a kazda minuta boli! Na 1/2 mar ve 1:45 mas naprosto v pohode ….., ikdyz od 10 k 1/2 mar. na pohodu za 1:45 musis mit nabehane nejake objemy ….., ale ty to das … maximalne to nebude na pohodu, ale nakouris to )“

To mne opravdu potěšilo a hlavně mi dodalo spousty energie a elánu do dalšího běhání…..

Běh mě baví. Proč jsem to ale kurňa zjistil teprve až teď???

*** Sdílet na Facebooku ***